Ukázka z knihy:

Leží zachumlaní v dece v odpočívárně a tiše si povídají. Jsou tu úplně sami, je neděle večer, lidi až sem většinou nezavítají. Buď jsou se svými rodinami, nebo někde na večeři s přáteli… případně dohánějí povinnosti, které přes týden nestíhají.
„Fantazie,“ prohodí Aleš a obrátí se k ní.
„Taky si myslím,“ usměje se na něj a vezme ho za ruku. „Víš, na co jsem dneska myslela?“
„Na mě̌?“
„Přesně,“ culí se Magda. „Konkrétně na to, jak jsme se seznámili.“
„Připomeň mi to,“ zaculí se Aleš pobaveně.
„Náhodou,“ sjede ho pohledem, „už jsem o tom nemluvila nejmíň půl roku… Ale dnes, možná proto, že jsme měli ten zásnubní oběd, jsem si vzpomněla a…“ Pohlédne mu do očí. „Umíš si představit, že by to bylo jinak? Že bychom se nepotkali?“
„Pořád bych tě hledal.“
„To si nemyslím. Přece bys nevěděl, že existuju, tak jak bys mě mohl hledat?“
„Hledal bych tě,“ trvá na svém Aleš. „A dokud bych tě nenašel, neměl bych klid.“
Magda má v očích slzy. „Cítím to úplně stejně,“ zašeptá a pevně mu stiskne dlaň. „Miluju tě.“
„Já tebe taky, lásko.“
„Zabouchla jsem se do tebe, hned jak jsem tě poprvé uviděla,“ přizná.
„Já taky. Jenomže…“ „… jenomže jsi chodil s Janou. „Už nějakou dobu jsem tušil, že to není ono, ale jaksi jsem nesebral odvahu to skončit.“ „Byla jsem do tebe blázen,“ přikyvuje Magda. Potkali se na Lenčiných narozeninách, náhodou, jak to tak bývá. A najednou ho měla plnou hlavu… a doufala, že on je na tom stejně̌. Vlastně̌ o tom byla přesvědčená, i když se ten večer, poté co je představili, spolu skoro nebavili. Jejich pohledy se ale setkaly snad tisíckrát – a mluvily za ně.
„A proklínala jsem osud, protože tys…“
„… byl zadaný,“ dopoví Aleš. „Ještě ten večer jsem se s ní ale rozešel.“
„To dodnes nechápu. Přece jsi nemohl vědět, že my dva…“ „Ne, ale věděl jsem, že s ní už být nechci. Prostě nemůžu.
Otevřelas mi oči, díky tobě jsem pochopil, že kdybych s ní zůstal, tak už mi napořád bude něco chybět. Teda ne něco,“ dodá s něhou. „Někdo. Ty. Hned druhý den jsem na Lence vymámil tvůj telefon…“
„… a zavolal mi a já se radostí mohla zbláznit. Myslela jsem, že se mi to jen zdá,“ vzpomíná Magda dojatě.
„Zdá se ti to už sedm let,“ usměje se Aleš.
„Krásný sen. Jenom…“ Po čele jí přeběhne stín. Aleš jí položí prst na pusu. Ví přesně̌, co chce říct. Stále jim něco chybí. Jistě, cítí to stejně, taky touží po dítěti, ale ne tak jako ona. Magda svou touhu nosí v sobě den co den, každičkou sekundu. U Aleše se probudí jen občas a nikdy tolik nebolí. Pro něj je nejdůležitější Magda.
„Půjdem se ještě jednou zapotit?“ „Proč o tom nechceš mluvit?“ vylítne Magda. „Protože jsme si už všechno řekli. A taky všechno udělali.
Nehledě̌ na to, že jsme si slíbili, že to necháme být.“ „Jednou mě̌ stejně opustíš,“ zašeptá Magda. „Kvůli jiné, se kterou budeš moct mít dítě,“
„Tak tohle jsem jako neslyšel,“ prohlásí Aleš. „Protože jinak bych zkazil večer nám oběma.“ „Jo,“ přikývne Magda a v duchu si umíní, že už o tom nikdy nebude mluvit… ani na to myslet. Ale už teď̌ ví, že to je nemožné.