ZeMě. Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška

O dětství, o rodičích, o točení filmů, o filmů, které Jaroslav Dušek viděl, o toltécké moudrosti, promlouvajících kamenech anebo – ó, a v tuto chvíli, kdyby mne někdo sledoval, asi by si myslel, že jsem něčeho přebrala – Jaroslav Dušek zná a vypráví i o mém nejoblíbenějším autorovi, Richardu Bachovi. Pravda, vzal si na paškál jeho knihu Racek, kterou dokonce zdramatizoval. Bylo prostě mnoho prchavých a zároveň velice silných okamžiků, ve kterých se Jaroslav Dušek dotkl mé osoby tak nějak do hloubky. Jakoby věděl…

Jakoby věděl, o čem mluvit…

A to platí obecně o celé knize

Za potížemi Země hledej chorobu mysli – opouštíme jádra problémů – jsme pokrytci, reprezentujeme sobecké zájmy, které jsou nad zájmy celku. Však jen… kolik našich vztahů (a celospolečenských vztahů) je postaveno na nadřazenosti nebo podřazenosti? A mohla bych tady psát ještě zítra a pořád bych jen zděšeně z jedné půlky a s pokorou a údivem z druhé půlky, bych žasla nad tím, jak Jaroslav Dušek uměl všechno úžasně shrnout.

Ostatně, jestli znáte jeho divadelní vystoupení nebo konkrétně jím zpracované Čtyři dohody nebo Pátou dohodu, dáte mi za pravdu, že vypravěčský a vtipný um tohoto herce je něčím, co tvoří zlatý hřeb českého divadelnictví. Jen škoda, že jeho vystoupení nejsou v masmédiích. Asi nejsou žádoucí, „odstádňují“ řekla bych. Jaroslav Dušek umí vypíchnout to, co Zemi pálí, co by si lidstvo mělo uvědomit. Země je intimní zpověď jeho vnitřního světa. Kromě obecných myšlenek a uvědomování si světa kolem sebe tu probírá i svým vlastním dětstvím, dívá se na vše z rozmanitých úhlů, vnímá souvislosti a z ničeho se neobviňuje.

V průběhu čtení jsem pochopila zásadní rozdíl mezi mnou, která stále hledám a nenacházím, či jen nacházím na malou chvíli a Jaroslavem Duškem. On bere život tak, jak je. Žije přítomný okamžik a z NIČEHO SE NEOBVIŇUJE. Ač jsou jeho slova silná a s lidstvem si nebere servítky, jsou jeho slova jemná a nabádají nás vybírat si ze života to životadárné, protože to za nás nikdo jiný neudělá. Ba naopak.

Začíná mne moc mrzet, že nejsem z Prahy a nemůžu některé jeho představení shlédnout osobně. Knihy Jaroslava Duška jsou příkladem, jak se může kultura propojovat – její jednotlivá odvětví. Jak čtenáři otevřel cestu k divadlu. Jak probudil zvědavost, probudil duši a dal drobné kapky energie žít a život si opravdu užít. Na konci knihy jsem měla naprosto stejné pocity jako je shrnul autor.

Tak dámy a pánové, takto nějak má končit správná kniha. Zcela souhlasíce se čtenářem!

Máme naději.

„Měníme své vědomí, protože můžeme. Nikdo nám to nemůže nijak zakázat. I kdyby nás zavřel do vězení, nemůže nám zakázat udržovat stav našeho vědomí. Pozorováním své skutečné podstaty, nalezením svého pravého Zdroje, ztrácíme strach a získáváme klid, který pak můžeme vysílat svými těly a šířit do okolí. Vidíme, že naše tělo a tělo Země je propojené na tolika úrovních, že se nám o tom ani nesnilo. Začínáme chápat, že jsme v jistém ohledu nejkomičtější bytostí ve Vesmíru, v jiném ohledu jsme projeveným božstvím. Naše herní možnosti jsou nekonečné. Tak vybírejme ty životadárné. Nikdo jiný než my sami nám v tom nemůže zabránit.“

Vydalo nakladatelství Eminent, 2014, www.eminent.cz