Aktualizováno 9.7.2018
Skupina SOUTHPAW má nové album
Jako hosté byli přizváni Yumiko Ishijima (Papaya Paranoia), Tonya Graves (Monkey Business), Matěj Ruppert (Monkey Business), rapper Gipsy a americký rapper NI.
Southpaw vyjedou na přelomu března a dubna na turné po České republice, v rámci kterého navštíví přes 20 měst. Turné startuje 10. března v Litomyšli. Křest desky se uskuteční 18. března v pražském Paláci Akropolis.
Autorem klipu k prvnímu singlu Isolated je výrazný režisér Jakub Kohák. Booklet vytvořil renomovaný výtvarník Krištof Kintera. Desku produkoval Ondřej Ježek.
Label: MenX
Datum vydání: 1. března 2006
Cena: 299,- Kč
Producent: Ondřej Ježek – JAMOR studio
Booking: D Smack U – David Urban
Fotografie: Tomáš Třeštík
HISTORIE:
Inspirována kapelami britské kytarové scény, především pak legendárními The Smiths zakládá v roce 1996 parta středoškoláků skupinu. Jméno si vypůjčují z titulu slavné Morrisseyho desky „Southpaw Grammar“ a za své si berou cizojazyčné pseudonymy. Na scéně se tak objevuje zpěvák Gregory Finn, kytarista Rodriguez Finn, basák Jacquez Tosh, bubeník David Kerpow a také flétnistka Majda.
První ještě „čistě“ kytarové koncerty kapela absolvuje v legendárních klubech 007, Batalion nebo Belmondo. Éra kytarové psychedelie je však v polovině devadesátých let pomalu na ústupu. Southpaw na koncertech ničí počítačové klávesnice. Právě oni jako jedni z prvních u nás začínají do své tvorby implantovat prvky elektronické hudby.
Tak vznikají nahrávky „Dustman´s Dream“ (1998) a „Ballet!“ (1999), které v tehdy progresivním formátu mp3 vycházejí na značce Indies Records. Díky skladbám „Goodbye Planet“ nebo „Air Somewhere“ se kapela zabydluje na vlnách Radia 1 a její koncerty začíná navštěvovat stále více fanoušků odkojených taneční scénou.
V roce 2001 se začíná naplňovat osud formace. Sestavu doplňuje klávesista Karzi, který se postupně stává hlavním skladatelským partnerem Gregoryho Finna. Kapela podepisuje kontrakt s firmou EMI, na jejíž značce Escape vychází regulérní debut „Pop Secret“. Deska, na které se mísí prvky breakbeatu, d´n´b nebo trance s výraznými melodiemi, sklízí pochvalné recenze a přináší i několik hitů („Intellygent Song“, „Healthy Drug“).
Následně z kapely odchází do té doby stěžejní člen, kytarista Rodriguez, a zanedlouho se rozcházejí i cesty Southpaw a Escape.
Přesto skupina získává pověst jedné z největších nadějí tuzemské klubové scény. Díky spolupráci s agenturou D Smack U se její domovskou scénou stává klub Roxy.
Druhé album nazvané „Pleasure You Can Measure“ na sebe nenechává dlouho čekat. Vychází v roce 2003 na labelu U:BAHN Records. Southpaw se skladatelsky posouvají od taneční hudby směrem k aranžérsky dokonale propracovaným popovým skladbám.
Gregory a spol. se začínají objevovat i na klubových pódiích mimo metropoli. Absolvují několik koncertů v zahraničí.
Po odchodu bubeníka Davida Kerpowa je angažován zkušený Tomáš Konůpka. S ním se skupina vrhá do příprav třetí, překvapivě přímočaré kytarové desky „Boys Make Noise“ (I Am Recorded). Hudební recenzenti opět nešetří chválou a album se stává jedním z nejoceňovanějších tuzemských počinů roku 2004. Kapela ještě zintenzivňuje koncertní činnost a vystupuje na řadě festivalů.
Na přelomu roku 2005/2006 Southpaw pod dohledem respektovaného producenta a zvukaře Ondřeje Ježka a s novým bubeníkem Honzou Janečkou dokončují dvojalbum „Heart Disk“, jež slibuje být zatím hudebně nejpestřejší kolekcí pražské formace.
ČLENOVÉ KAPELY
Gregory Finn (Jiří Burian, 1978):
Zpěvák, skladatel, textař, kytarista a klavírista.
První skupina: Zfetovaný Kryštůfek
Začínal jako bubeník undergroundových kapel Jatka č. 5 a Pod černý vrch. V roce 1996 založil skupinu Southpaw.
„Od dětství nás otec učil vnímat muziku a hrát. Doma nám pouštěl folk, alternativu a Beatles, vodil nás Na Chmelnici, kde hrály kapely jako Michael’s Uncle, Mišík a ETC, Dunaj, E!E, Krausberry apod. Moje první veliká láska byli U2. V současnosti patří mezi mé oblíbence: Mew, Last Days of April, Ian Brown, Kings of Convenience, Notwist, Death Cab for Cutie, Guitar, Editors, JJ72, Brotherkite, Feist, Radiohead, Muse, Sigur Ros, Mogwai. …především Skandinávie a britská scéna, ale i hip-hop jako třeba Non Phixion, LL Cool J, Cypress Hill, Beastie Boys, Necro, Madlip nebo The Streets. Z českého hip-hopu Indy a Wich, Orion, PSH a W.W.W. nebo Gipsy.“
Karzi (Karel Havlíček, 1974):
Skladatel, klávesista, programátor, zvukař.
První skupina: El Mariachi
Hrál například v kapele Posmrtné zkušenosti. Do kapely Southpaw naskočil těsně před vydáním debutové desky „Pop Secret“.
„V dětství jsem poslouchal hudbu svých rodičů.. Zejména se jednalo o nářezové formace Abba, Modern Talking, Boney M a bulharské popové velmistry. Později jsem objevil The Doors, Pink Floyd. Ovšem nejvíce mě ovlivnil nástup osmdesátých let a útok melancholie v podání raných The Cure, Camouflage, Depeche Mode, NIN.“
Jára Svatoš (1979):
Baskytarista. V kapele se stará o manažerské záležitosti. Student Vysoké školy ekonomické. Zakládající člen kapely, který si dlouho nechal říkat Jacquez. V pátek 6. ledna 2006 ve 14.26 se rozhodl, že bude zase Járou.
První skupina: Sypte ptáčkům
„Býval jsem fotbalistou, a proto mě hudebně zajímaly pouze státní hymny na MS ve fotbale. Na střední škole jsem měl obrovskýho walkmana, ze kterýho mi nešla vyndat kazeta Faith No More (Angel Dust), znám ji zpaměti a rád na ni vzpomínám. Mimo ni mě bavili Young Gods, NIN, RATM, Green Day, Suicidal Tendencies, NOFX, Offspring..“
Honza Janečka (1980):
Nový bubeník Southpaw z Valmezu. Několikrát si zahrál s Glenem Hansandem z The Frames.
První skupina: Vyzvracený řitní trakt
„Dá se říct, že mě zajímala hudba už od raného dětství. Mezi mé oblíbené hračky prý patřily máminy jehlice na pletení, kterými jsem na polštáře doprovázel Olympik a Mekyho Žbirku. Ve dvanácti jsem vyškemral bicí soupravu a ovlivněn vším ze Seattlu jsem otravoval sousedy nekonečným hlukem. Co se týče poslechu, rozdělil jsem to na hudbu, která inspirovala mou hru (všechny kapely s vynikajícím bubeníkem) a vysloveně srdeční záležitosti (Radiohead, The Frames, Coldplay, Placebo, Jeff Buckley).“
ROZHOVOR:
Na světě je vaše v pořadí již čtvrtá deska „Heart Disk“. A jedná se rovnou o dvojalbum. Přitom předchozí deska „Boys Make Noise“ je na trhu pouze něco přes rok. Tvůrčí krize se vás evidentně netýkají…
Gregory: Ačkoliv máme stále svoje civilní zaměstnání, vydávat desky takhle „často“ nám problém rozhodně nedělá. Energie i nápadů máme, myslím, pořád dost. Samozřejmě, že už jsem taky párkrát přemýšlel o tom, jak dlouho nám to vydrží – přeci jenom hudbu už děláme nějakých deset let – ale u mě je to vlastně automatický proces. Vstřebávám nejrůznější vjemy, z čehož plyne, že mám potřebu to nějak vracet zpátky. Nic víc v tom není.
Desku si vydáváte na vlastní značce MenX, jak jste k tomuto rozhodnutí dospěli?
Jára: Původně jsme uvažovali, že bychom oslovili někoho z velkých vydavatelství, ale nechtělo se nám dělat kompromisy, které by z takového spojení vyplývaly. Nakonec jsme měli ohromné štěstí, když jsme potkali člověka, jenž nám byl ochotný poskytnout dostatek prostředků na to, abychom si mohli natočit desku skutečně podle svých představ. Poprvé jsme si tak rozhodovali o všem sami. Nebyl to žádný obchod ve stylu – „tady máš prachy a teď si koukej na čelo vykérovat moji značku!“ On je pro nás vlastně něco jako novodobý osvícený mecenáš, má rád naši hudbu, takže my tu desku vlastně dělali i pro něj.
Předchozí výrazně kytarové album jste natáčeli s producentem Ecsonem Waldesem, který se paradoxně věnuje především elektronické hudbě. Nyní jste ke spolupráci přizvali Ondřeje Ježka, člověka z opačného pólu hudební scény. Co vás k tomu vedlo?
Gregory: Když se ještě vrátím, tak základní ideou „Boys Make Noise“ bylo, že po všech těch hrátkách se samply a zvuky, natočíme jednoduchou, přímočarou kytarovou desku. Ecsona nám tehdy doporučil Pierre Beneš, který nám na labelu I Am Recorded album vydával. Z dnešního pohledu – přestože víme, že Ecson dělal, co mohl – s tím výsledným zvukem nejsme úplně spokojení. Ale tu desku máme samozřejmě rádi.
Jára: Je pravda, že jsme se při jejím natáčení dost hádali. Každý z nás tam chtěl dostat něco trochu jiného. Teď jsme se snažili najít člověka, na němž se všichni shodneme a kterého budeme plně respektovat. Někoho, jehož práce si všichni vážíme. A volba padla právě na Ondřeje Ježka.
Přesto: jste kapela plná velmi silných individualit, kdo měl při nahrávání skutečně poslední slovo?
Jára: O všem jsme spolu hodně diskutovali, ale je pravda, že Ondřej nás většinou dokázal přesvědčit, že právě jeho varianta je ta pravá. Rozhodně to není žádný diktátor. Dohromady jsme fungovali jako tým. Mohli jsme se v klidu soustředit na svoje party, vyzkoušet klidně několik verzí, přičemž jsme věděli, že on tomu dokáže dát výslednou formu.
Gregory: Ta spolupráce byla, myslím, oboustranně přínosná. Ondřeje lze označit za jakéhosi krále hudebně alternativního světa. On nás naopak bere tak trochu za komerci, ale právě tohle spojení dvou světů nás na tom zajímalo.
Rozhodli jste se vydat rovnou dvojalbum. Tenhle krok však skýtá mnohá úskalí. Jednoduše řečeno, nebojíte se, že budou nakonec fanoušci reagovat způsobem – „jo, kdyby z toho udělali jednu desku, tak by to bylo super“?
Gregory: Jasně, a to byl taky jeden z motivů, proč do toho jít. Brali jsme to jako výzvu. Chceme dokázat, že i dvojalbum může posluchače bavit od začátku až do konce.
Jára: Taky jsme zjistili, že skladby, které jsme měli připravené, jsou natolik různorodé, že bychom je asi jen stěží poskládali na jedno cédéčko, aniž by to znělo rozháraně.
Podle jakého klíče jste skladby rozdělovali?
Jára: Původně jsme album „rozpůlili“ na část „Soft“ a na část „Hard“, ale vyvinulo se to tak, že mnoho skladeb v části „Soft“ znělo tvrdě, a tak jsem se rozhodli nechat to na uvážení každého a dvojalbum jsme rozdělili jednoduše na „Left“ a „Right“.
Vaše debutové album „Pop Secret“ bylo výrazně ovlivněno taneční scénou, druhé „Pleasure You Can Measure“ se neslo ve znamení rozmáchlých popových kompozic. Na třetí desce jste se nechali inspirovat přímočarými kytarovými kapelami typu The Strokes. Kudy vede cesta dál?
Jára: V poslední době jsme dost intenzivně koncertovali. A právě živé hraní nás nejvíc nakoplo a inspirovalo. Tahle zkušenost se logicky výrazně otiskla především do výsledné podoby. Všimli jsme si, že od debutu stále přitvrzujeme…
Gregory: Myslím, že jsme si našli takový „mezisvět“, ve kterém se nám podařilo propojit všechny dosavadní vlivy a přidat leccos navíc. Není to tak, že bychom jeli jenom v kytarovkách, naopak – líbí se nám spousta různé muziky – od hip-hopu přes taneční hudbu až k hardcoru nebo nu-metalu. Všechny tyhle vlivy se taky promítly do nahrávání. Snažili jsme se udělat stylově hodně pestrou desku.
S tou slibovanou pestrostí evidentně souvisí i fakt, že jste si k natáčení přizvali poměrně dost hostů…
Gregory: Naším zřejmě největším triumfem je, že se nám na natáčení podařilo získat japonskou zpěvačku Yumiko Ishijimu z kapely Papaya Paranoia. Použít navíc její vokály do skladby s názvem „Bad Chinese“ se nám zdálo jako vcelku vtipné spojení.
Jára: Chtěli jsme mít na desce hodně ženských vokálů, pokoušeli jsme se vybírat zajímavé hlasy, které nezní tuctově. A když už jsme se rozhodli pro někoho známého, což byl třeba případ Tonyi Graves, tak jsme se snažili použít její vokál v novém kontextu. Tonyu samozřejmě všichni znají z Monkey Business nebo z Liquid Harmony, ale myslím, že do kytarových nářezů ještě nezpívala, a právě do jedné hodně tvrdé skladby jsme samply s jejím zpěvem použili. Kromě toho nám společně s Matějem Ruppertem nazpívala nějaké gospelové sbory.
Gregory: Pak jsou tam dva výrazní zástupci hip-hopové scény. Prvním je Gipsy, podle mě jeden z nejlepších českých rapperů. S ním to byla skutečně profi práce, navíc ten jeho text není žádné klasické klišé o „kárách a ženskejch“, ale má svoji hloubku. Zajímavá byla taky spolupráce s americkým rapperem NI z kapely Cherry Hill. Hodně jsme si vyhráli i s aranžemi, na desce zní dechy nebo tradiční flétna.
Nedávno jste opět vyměnili bubeníka. Tomáše Konůpku, který se rozhodl dát přednost vlastnímu projektu, nahradil po dvou letech Honza Janečka známý třeba spoluprácí s Glenem Hansardem z kapely The Frames. Jak se k vám dostal právě on?
Gregory: Jedna naše fanynka z Valmezu mu řekla o konkurzu. On přijel, zahrál jako první a už v té chvíli bylo jasné, že je to ono. Protože jsem kdysi taky začínal jako bubeník, dost si hlídám, aby rytmus neplaval, ale s Honzou se nám hraje skvěle. Má svůj osobitý styl, což je nejdůležitější.
Navíc nám skvěle sednul i po lidské stránce. My už jsme totiž spolu s Karzim a Járou natolik silná trojka, že je pro nás dost těžké srovnat se s někým dalším. Těžko bychom se snášeli s dalším kohoutem na smetišti, ale s Honzou je to naprosto bez problémů.
V kapele je skutečně krátce. Zapojil se i on do skládání a natáčení desky?
Gregory: Zejména u tvrdších skladeb je jeho vklad hodně výrazný. Je pravděpodobné, že kdyby s námi byl o půl roku déle, vypadá celá deska úplně jinak.
S tím se ale potýkáme pořád, v našich očích jednotlivé skladby strašně rychle stárnou. Teď už jsme zase o kus dál, než jsme byli, když vznikaly některé věci na aktuální album.
Jste kapela, která si pečlivě hlídá vizuální prezentaci své práce. Co nového jste připravili?
Jára: Spolupracovali jsme s renomovaným výtvarníkem Krištofem Kinterou, který dělal také na designu speciálního digipacku.
Gregory: První videoklip ke skladbě Isolated točí Jakub Kohák, který má za sebou několik skvělých klipů třeba pro Tata Bojs, Annu K. nebo Wohnout.
Jak to bude s koncertováním?
Jára: Větší turné se uskuteční na přelomu března a dubna. Dohromady něco přes dvacet koncertů. V květnu nás pak zřejmě čeká několik akcí po Rakousku s tamní kapelou Julia.
Podobné články
Více z této rubriky
Soutěže
