Rozhovor s Igorem Orozovičem: Herci jsou taky pěkná zvířata

---

Zdá se, že ti jde všechno od ruky. Hraješ,maluješ, zpíváš, tančíš, skládáš. Ale určitě je za tím hodně dřiny.

Já nemám pocit, že by mi šlo cokoliv od ruky – možná tak od té levé. Spíš mě prostě hodně věcí baví. A denně kolem sebe vidím živé důkazy toho, že nic neumím. Někdy z toho mám depku, ale častěji mě to motivuje. A pokud někdy zažívám dřinu, tak je to dřina na věci, která mě baví. Takže je to vlastně relax.

Začněme od tvých balkánsko-polskýchpražských kořenů. Jaké jsi měl dětství?

Zažil jsem jen jedno, takže nemám s čím srovnávat. Ale kéž by moje děti měly takové. Jinak to bylo hlavně dětství kluka z „budějárny“, který má dědečka Srba a babičku z česko- polského pomezí.

Ještě než jsi nastoupil na DAMU, tvoje cesta se ubírala k profesi veterináře. To je hodně velký skok…

Jak se to vezme. Herci jsou taky pěkná zvířata. A při některých hodinách jevištní mluvy nebo na některých zkouškách to vypadá jako v ZOO – ještě víc než v té opravdové.

Doufám, že jsi teď některým nevzal představu o kultivovanosti divadelních herců:) Zůstala ti však láska ke zvířatům? Kolik jich máš v současnosti?

V Ostravě se mnou byt sdílí jen věrný šnek Ambrož. Je obrovský, tichý, rozvážný, se smyslem pro humor a žere jen okurku. Jinak naším domovem prošlo: pět želv (tři vodní, dvě suchozemské), pes, rybičky, rak, sklípkani, cvrčci pro sklípkany, strašilky australské, pakobylky, cizokrajný motýl, osmáci degu, pískomilové, křečci, potkani, myš polní, gekoni. Jednu noc mi v krabici vydržel netopýr, ale uletěl. A jedno léto jsem se staral o obrovskou jednookou ropuchu. Babička mi ji ale vyhodila.

Co nebo kdo ovlivnil tvoji hereckou kariéru? Kdy nastal zlom, při kterém sis řekl, ano budu hercem!

Ten zlom ještě nenastal. Najednou koukám a jsem asi herec nebo co. Dělo se to spíše postupně. A může si za to moje máma. Od mala mě vedla ke kultuře, a protože byly kamarádky s Evou v Divadle Na zábradlí. A silně na mě zapůsobila Divadelní pouť na Střeleckém ostrově. Tam jsme nejedno léto jako caparti pobíhali pořád dokola mezi stany a sledovali představení pana Krytináře, Bohouše Klepla a Rodiny Váňových, do které patřila právě Eva, Chuda, bratři Formani nebo Vašek Koubek. Bohužel pouť nějak po revoluci zanikla a až v posledních letech vznikají podobné projekty a festivaly.

Třetím rokem účinkuješ v Národním divadle moravskoslezském. Můžeme tě vidět v představeních Amadeus, Kuřačky, Pygmalion a mnoha dalších. Která ze všech rolí je tvému srdci nejblíže?

Bylo by špatné stvořit takovou roli, za kterou nestojím nebo kterou nemám rád. Ale Amadea miluji proto, že s ním na jevišti můžu prožít celý příběh. Od veselého rebelského začátku až po Requiem. A skvělý je Števa. Není to zrovna ryzí charakter, ale skvělá postava z hlediska psychologie.

A co vysněná role? Je nějaká?

Už teď jsem se setkal s takovými rolemi, o kterých jsem si ani snít nedovolil. Ale doufám, že to není konec. Často říkám, že bych se jednou chtěl potkat se Salierim. Máme dost společného. Tedy ne snad v charakteru, ale ve schopnostech.

Domluvíš se v několika jazycích. Neláká tě kariéra v zahraničí?

Je rozdíl mezi tím, zda se člověk domluví, nebo zda jazyk ovládá. Domluvil jsem se před mnoha lety i v Rumunsku. U Rumuna, který neuměl žádný světový jazyk, jsme strávili 3 dny a zvládli jsme probrat Olympiádu i jeho rodinu. Perfektně neovládám žádný jazyk. Někdy mám pocit, že ani češtinu. Snažím se ovšem makat na francouzštině, kterou miluji. Ale kariéra? Činoherci jsou v tomto směru dost handicapovaní. Ve fi lmu se cizí akcent dá přežít a využít. Ale na divadle to projde jen málokomu. Jednorázově ano. Ale ztvárnit více rolí…nevím. Mám rád Čechy – respektive Česko. A dobré divadlo se dá dělat všude. Navíc dnes není problém zapojit se do mezinárodních projektů nebo nějaký projekt vymyslet. Zrovna na jednom s kamarády pracujeme.

V činohře DONAHA! (Hole dupy) tančíte s hereckými kolegy nazí. Ono, při pohledu na tvé vypracované tělo se ani nedivím, že jsou představení neustále vyprodána:) Jak ses popral s nahotou na jevišti, byl to problém? Blížší kontakt s diváky v hledišti je přece jen o něčem jiném než ve filmu.

Ta hra je o tom, že se parta nezaměstnaných ocelářů rozhodne udělat striptýz, aby si vydělali nějaké „chechtaky“. Bylo by trapné to nezvládnout, když se k tomu na jevišti dokopáváme tři hodiny. A navíc, když to zvládli v mnoha divadlech po celém světě. Má to tam svůj smysl. Ti ješitní chlapi musí překonat sami sebe. A my taky. Mnohem tvrdším oříškem pro mě byla „ostravakovština“ a zpěv. A po těch třech hodinách na jevišti už je maličkost odhodit nějaká tanga. Vždycky doufáme, že se diváci zrovna dívají na kolegu.

Hraješ jak v Ostravě, tak i v Praze. Hodně času strávíš na cestách ve vlaku. Jak ho využíváš?

Pokud toho ježdění není moc, je cesta vlakem skvělým pozastavením v tak uchvátané době. Prostě tři, čtyři hodiny musíte sedět. Už mám své rituály a harmonogram činností. Dám si většinou půl hoďky čtení novin, hoďku spánku a ve zbytku jízdy si dodělávám nějakou práci nebo si povolím volnou zábavu – a obligátní kafíčko.

Slyšela jsem, že se cítíš dobře v kavárnách. Máš nějakou oblíbenou i v Ostravě?

Daniel, Minikino, Ostravanka. A pro chvíle elegance vzniklo nedávno Cafe Industrial v Zahradní ulici, což je po Grand Cafe Orient druhá kubistická kavárna v Evropě. Tedy podle mě. A mají tam dokonce kubističtější hrnky. A bude provize?

Dokonce jsi sběratel starých veteší. Dobře to znám, jakou má člověk radost, když najde nevšední věc u popelnice:D Pro někoho starý krám, pro někoho poklad. A nestydím se za to!

Přesně. V tom případě jsem boháč!

Nebojíš se, že se jednou kvůli tomuto koníčku nevejdeš do bytu?

Nebojím, jsem na to už zvyklý.

Co ti ještě dokáže udělat radost v docela obyčejném dni?

Dobré jídlo, Simpsonovi a dívka na ulici s hezkým úsměvem.

Otázka pro tvé obdivovatelky:) Jaké ženy tě dokáží zaujmout?

Ty s hezkým úsměvem.

Ve volném čase rozhodně nezahálíš. Tvojí velkou zálibou je Cabaret Calembour. Při návštěvě webových stránek (www.cabaret-calembour.cz) jsem se opravdu smála nad jejich originalitou. Přibliž nám trochu, co tvoříte.

Tvoříme zábavu, která je nám nějakým způsobem blízká a ve kterou věříme. Ano, i v zábavu se dá věřit. Chceme přetáhnout diváky komerčním televizím. Po vzoru starých mistrů z Červené sedmy, W+V, S+Š, Š+G a konečně Cimrmanů, děláme autorské divadlo malých forem. Píšeme si hry, dialogy, písně, improvizujeme. Vše zaručeně původní. I internetové stránky. Je to úžasný ventil a je úžasné sledovat diváky, jak se baví a jak si prozpěvují nějakou z našich písní. Jinak hlavním pilířem je slovní humor a cihlami speciální slovní hříčky. Koneckonců to máme přímo v názvu. Těžko popsati – nejlépe viděti.

Prozradíš, co nacvičuješ na novou divadelní sezónu?

Teď po Velikonocích jsme se pustili do Balady pro banditu. Strašně se na tu práci těším. A přiznám se, že až teď – díky zkoušení – jsem se začetl do předlohy od Ivana Olbrachta. Ten román vždy spadal do povinné četby, a proto jsem se ho dřív ani nedotkl. Chyba. Je to pecka. Je to jedna dlouhá báseň, co se čte jedna báseň.

Teď jedna filozofická. Představ si, že ti je osmdesát let a ohlížíš se za svým životem. Co by sis přál, aby tě v životě neminulo?

Jedna velká láska, jeden dobrý přítel, jeden velký výkon, strom a syn. Dům oželím.

---

---