Recenze: Tymiánové dopisy otevírají téma arménské genocidy

Zvláštní kniha, kterou si možná otevřete s tím, že vás čeká nějaká romantika. Ono to ze začátku tak i vypadá. Ono to tak vypadá i na jejím konci. Když jsem si přečetla, že autorka za toto dílo dostala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, stoupla má zvědavost ještě o úroveň výš. Arménská genocida je tématem, který se často nevytahuje, ba dokonce o něm najdete jen pár kusých informací.

Eve Makisové muselo dát hodně práce vyhledat detaily a zasadit smyšlený příběh do něčeho, co je spjaté se současností. Rozehrála příběh, příjemnou logickou dějovou linii, která se ale jako opilá noční můra potácí z největších hrůz lidské historie do někdy až limonádových „nicstarostí“ dnešní doby. Na druhou stranu, všechno se po všech těch peripetií zakončí tak dojemně, jak jen to jde.

„Položí mi hlavu na prsa, měkké kadeře mi spadnou na tvář a zaplaví mě vůně pomerančových květů. Hladím ji po vlasech nemotornýma starýma rukama, srdce se mi zklidní a poprvé za celou věčnost mi začnou téct slzy, vysávají ze mě veškeré pradávné utrpení, mohutně vzlykám, až se mi chvěje celé tělo a nedostává se mi dechu. Pláču pro všechny své milované, které jsem ztratil, ale většinu těch prolitých slz má na svědomí dokonalé štěstí, které mi přinesl anděl, jenž si opírá tvář o mé srdce…“

Vůně tymiánu, zápach krve

Tyhle dvě naprosto odlišné záležitosti mne občas v knize iritovaly. Na jednu stranu úchvatný popis současnosti, vášeň pro jídlo a dobré vaření, snad i seznámení s arménskou, řeckou a kyperskou kuchyní formou beletrie, sbíhají se vám sliny, a potom je vše propojeno s neskutečně syrově popsanými scénami hromadného vyvražďování Arménců. Stejně jako umí autorka zasáhnout srdce pozitivní emocí, umí ho zasáhnout i bolestí.

Kombinuje, přechází z jedné dějové i časové linie do druhé… možná se někdy i ztratíte, ale nakonec zvolníte čtení a pochopíte, že právě tyto snad i kruté zásahy do ladnosti celého příběhu jsou možná záměrem, který má vyburcovat vaši pozornost. Dochází vám drobnosti z vlastních žití. Obrovský rozdíl mezi životem dnešních lidí a mezi těmi, kteří žili ve válce, ve strachu s cejchem toho, že jejich rasa je méněcenná. Uvědomíte si, jak vlastně možná málo znáte svou babičku, protože jste s ní prožili až její stáří. O jejím mládí nevíte nikdy tolik, abyste ho dokázali úplně pochopit.

Otevřený příběh staré ženy

To je to, co mne na této knize fascinovalo nejvíc. Jak jeden deník a balíček dopisů ukrytý tajně na dně skříňky, psaný babiččinou mateřštinou, otevřel svět, který prožila, život, který prožila, chvíle, kdy živá lezla z masového hrobu, aby se zachránila? Chvíle, které zůstaly pouze v ní a už nikdy neovlivnily život její nově založené rodiny. Na tomto extrémním případu si člověk uvědomí, jak své prarodiče málo zná nebo znal, protože většina jejich života proběhla pouze v nich samých nebo s lidmi, se kterými už se dávno nestýkají. Že jejich příběhy jsou stejné jako ty naše…

Nakonec jsem musela ocenit hloubku a pokoru, se kterou se Eve Makisová do příběhu pustila a odpustím ji i ten trošku limonádový láskopříběh, který… no který možná nebyl úplně nutný, ale prostě stal se. Asi to na letní čtení k moři nebo k horkému písku prostě patří.

O autorce

Eve Makisová se narodila v Nottinghamu. Její rodiče jsou kyperští Řekové, kteří emigrovali do Velké Británie v šedesátých letech minulého století. Vystudovala žurnalistiku a od roku 1994 působila jako dopisovatelka londýnského Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrátila do Anglie. Momentálně žije s mužem a dcerou v Nottinghamu. Je autorkou čtyř románů. Kniha Tymiánové dopisy získala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděluje Armenian Genocice Museum.

Vydalo nakladatelství Argo, 2016, www.argo.cz