Aktualizováno 9.7.2018
Recenze knihy Ukulele jam: kořeněné dialogy, které mají švih a hovorová mluva, si získají vaše sympatie
Alen Meškovič: Ukulele jam
„Před měsícem, když jsem s mámou a tátou přejížděli přes chorvatskou hranici a opouštěli Bosnu, čekal strejda přesně na téhle zastávce. Tenkrát jsme ještě doufali, že naše město nepadne, že válka brzy skončí – že Nena a ostatní co nevidět propustí. Teď měli ruiny města v rukou Srbové, přední linie se posouvala o kus dál a všem bylo jasné, že válka neskončí během jednoho či dvou týdnů. Strejda, který žil celé roky v cizině, se vrátil domů, aby si užíval penze na pobřeží. Byl však toho názoru, že do konce léta bude po válce.
„Jen počkej, až jim začne bejt zima na koule,“ prohlásil. „To budou zpívat jinou písničku.“
„Ti, kteří o tom rozhodují, nesedí v zákopech,“ odpověděl táta. „V tom tkví celej problém.“
Táta měl pravdu. A tak nejenže do léta nebylo po válce, ale stín války se s Mikim, patnáctiletým obyčejným klukem z Bosny, táhnul další léta. Léta, ve kterých dospíval z kluka do mladého chlapce. Legrační román s neopominutelnou existenciální hloubkou – píše se v jednom názoru na přebalu knihy. Člověk si říká, jak může něco, co se odehrává v uprchlickém komplexu, otřískaném, beznadějném (brala jsem to z pohledu rodičů), stojícího vedle načančaného turistického komplexu, býti legrační, ale autor tohoto názoru měl na mysli nejspíše svěží vánek mladické naděje…
Bez Mikiho by to nemělo hloubku
A i když je ten Mikiho pubertální příběh tolik podobný všem ostatním, vyniká snad vším… kolikrát se v něm, milí čtenáři, najdeš? Ta obyčejnost jednoho mladého chlapeckého života je tím válečným podivným stavem, zákazy, příkazy, problémy se školou, beznadějně rezignovanými rodiči, snad jen o to víc zdůrazněna. Jako když rostlina chce přirozeně růst i na skalnatém povrchu a nejvíce na tom všem je fascinující fakt, že jí to jde. Že navzdory všemu vyroste, nebo se o to alespoň houževnatě snaží. Mikiho příběh opouštíme ve chvíli, kdy se nám víc než kdy jindy chce s ním zůstat a tak doufám, že autor popřemýšlí i o druhém dílu, ke kterému nenápadně našlápl. On by totiž byl mimořádně zajímavý, protože Miki už je téměř dospělý. Nebo úplně dospělý?
Odpočinkové čtení s hlubšími významy
První čtenářský dojem byl úplně obyčejný. Připadala jsem si jako u odpočinkového čtení, sice mne čas od času burcovala všudypřítomná válka a uvědomění, že to byla zlatá devadesátá léta, která jsem sama prožívala podobně jako Miki, ale bez té války… kdy největší starostí bylo mít čtyřbokou tužku, aby se s ní daly přetáčet kazety do kazeťáku… ale když jsem knihu dočetla, jako kdyby se spojil celý obrázek v jeden velkolepý a hluboce niterný dojem. Vjem. Obraz. Byl by to krásný film. Ne nepodobný všem, které se věnují pubertě a prvním láskám dětí vyrůstajícím uprostřed války.
Naděje, kterou mají mladí.
Beznaděj a bezvýchodnost, kterou často cítí staří.
A to všechno okořeněné dialogy, které mají švih, hovorovou mluvu a získávají si sympatie téměř okamžitě.
O autorovi:
Alen Meškovic se narodil v roce 1977 a od roku 1994 žije v Dánsku. Na literární scéně debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Forste gang tilbage (Poprvé zpátky), která se dočkala příznivých kritických ohlasů. Jeho první román Ukulele jam (Ukulele jam) z roku 2011 byl nominován na literární cenu týdeníku Weekendavisen a vyšel v devíti dalších zemích včetně Německa a Velké Británie. V Německu byla také zinscenována jako divadelní adaptace. V roce 2012 získal Alen Meškovic tříletý tvůrčí grant od Dánského uměleckého fondu a výsledkem je jeho román Enmandstelt (Stan pro jednoho), který vyšel v květnu 2016, a přestože se nejedná o pokračování v pravém slova smyslu, setkáme se v něm opět s hlavním hrdinou prvotiny Ukulele jam.
Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz
Podobné články
Více z této rubriky
Soutěže
