POKOJ JEN PRO MĚ

---

To, že jsem si ho vymyslela, neznamená, že neexistuje…
Sbíráním připomínek
Postihujících čas
V hmotě
Se vytváří historie
A tak můžu poznat kdo jsem
Když zapomínám

Kdo by nechtěl mít svůj vlastní pokoj, takový, co by si sám upravil? Vybavený kompletně tím, o čem sní, v co doufá a o co usiluje, také vlastní výroby …
Pokoj jen pro mě – prostor vymezený mentálními nebo fyzickými hranicemi, kde si pořádáme souřadnice, podle nichž poměřujeme svou existenci. Kde filtrujeme a ověřujeme realitu, aby se proměnila v místo, které sami můžeme ovlivňovat a zároveň vědět, co od něj očekávat.
Do našich pokojů, které si sami vybereme, hromadíme připomínky nebo upomínky toho, co se kdysi stalo. Vytváříme sbírku paměti, abychom dali smysl času, jenž už není teď a tady, ale z nějž se stala minulost a byl kdysi.
Práce zahrnuje sbírky uzavřené do skla a ty se dají rozdělit na dvě propojené části: Vnímání času a Prožitek času. Systematické sbírání nebo hromadění věcí je jednou z milejších lidských snah. Uspokojuje touhu člověka po bezpečí a požitcích; a hmatatelně vytváří pořádek v chaosu.
Část „Vnímání času“ se sestává z útržků a fragmentů historie, pozůstatků času v konkrétně vybraných objektech získaných v bazarech a na tržištích. Předměty nejsou vždy považovány za věci mající svůj vnitřní smysl. Stejně tak nejsou vzácné nebo hodnotné.
Při vybírání a rozhodování o tom, co si budeme sbírat, se zapojuje princip organického růstu obalující věci významem, který od počátku neměly. Jde tu o prohlížení a nacházení, i o to vše, co už bylo zapomenuto.
V „Prožitku času“ jsem každý den roku 2009 uzavírala a zapečeťovala nějakou bezvýznamnou věc do zobrazení smysluplně stráveného času a vytvořila jsem 365 verzí zpráv nebo dopisů v lahvi. Jedná se o malé relikvie zapisující do paměti stopu historie, jakou znám já.
Můj vlastní pokoj obývají vizuální paměťové stopy účasti a zapomnění. Útržky věcí, jež získávají smysl tím, že je odhalím já včas(e), a tím, že čas pochopím.

---

---