“Hugo Karas” – lyrický příběh o dospívání

---

Divadelní hra Hugo Karas získala v roce 1999 Cenu Alfreda Radoka za nejlepší původní dramatický text. Autorem je slovenský režisér Dodo Gombár, který napsal hru o problémech spojených s dospíváním, a jak sám přiznává, Hugo Karas nese autobiografické prvky. Po sedmi letech od vzniku textu se jej rozhodl uvést v Divadle Petra Bezruče ve vlastní režii.
Divadlo Petra Bezruče tak pokračuje ve svém dlouhodobé záměru uvádět divadelní hry určené hlavně mladým divákům, ve kterých bude téma dospívání nejspíš nejvíce rezonovat.
Hra začíná slovy hlavní postavy: „Zdravím. Jmenuju se Hugo. Hugo Karas. Je to mimořádně blbý jméno, ale za to já nemůžu. Na mě se kvůli tomu nekoukejte. Vlastně – to jméno není jen blbý, ono je úplně ujetý. Ujetý, jako celej můj život…“
Hned na začátku je předznamenáno, že základem dramatické zápletky budou problémy, které se Hugovi Karasovi přihodí, protože je nositelem tak zvláštního jména.
Ale Hugovi jeho jméno nijak zvlášť neuškodilo. Kamarádi ho oslovovali jménem Hugo, znělo stejně jako přezdívky ostatních členů party: Sedma, Rudy, Balog. Kvůli jménu se mu neposmívali, jeho jméno nekomolili, nezapomínali, takže jeho nespokojenost se jménem je čistě subjektivní, je projevem jeho nezralosti, je průvodním příznakem hledání jeho vlastní identity.
Jeho dosavadní „ujetý“ život je poznáním toho, co mu život sám do cesty postavil. V rychlém sledu se setkává se smrtí, s první láskou, poznává pocit sounáležitosti v první partě, ale taky první pocit osamělosti a pochybování o smyslu vlastní existence. Hugo jako postava prochází jednotlivými situacemi, sledován bedlivě svým strážným andělem a všudypřítomným bohem. Hugo Karas je postaven před jednotlivé osudové zvraty, pasivně je přijímá, teprve v závěru, kdy dojde k ztotožnění Huga postavy s Hugem vypravěčem, dospívá a začíná sám rozhodovat o svém osudu.
Inscenace tak postrádá výraznější dramatický konflikt, který by musel Hugo Karas řešit, který by ho nutil k „ujetému“ jednání. Představení nese znaky sentimentu a idealizace v duchu Hřebejkových úsměvných retrokomedií, poskládaných z volně navazujících epizod, ale bez výrazně nosného dramatického příběhu. Postavy anděla a boha nepůsobí v příběhu násilně, jsou jeho organickou součástí, ale ochranitelské působení anděla a vševědoucnost boha přispívají k lyrizaci celého příběhu.
Lyričnost příběhu nebude bránit mladým divákům ztotožnit se s Hugo Karasem, jeho životní osudy jim v licenci slangu budou připadat „dost ujeté“, i když fakticky mají k „ujetosti“ dost daleko. Spojení „ujetý život“ je hyperbola, která je součástí slangu dnešní mládeže, užívá se jí kvůli její expresivitě a emocionálnímu náboji, tím že je tato hyperbola zdůrazněna hned na začátku, měla by být hype

---

---