George Tabori potřetí

Cenou Divadlo roku 2013 ověnčený soubor se jí opět vrací k velkému současnému dramatikovi a humanistovi George Taborimu a také se po několika letech znovu potkává s výraznou osobností polského divadla, režisérem André Hübner-Ochodlem.

Tabori ve své tvorbě reflektuje utrpení Židů za éry nacismu a zamýšlí se nad naší schopností nadále rozpoznat a případně i uchovat základní hodnoty lidskosti. V jeho dílech však není místo pro planý patos, naopak používá groteskní, často hodně černý humor provázený ironií a sarkasmem. Ani Bílý muž a Rudá tvář se nijak neodklání od základní linie všech Taboriho her, jejichž hlavním tématem je netradiční pohled na židovství a holokaust. Tabori napadá zažité stereotypy a dogmata a klade je do ostrého kontrastu s obyčejným lidským osudem.

Bílého muže a Rudou tvář napsal Tabori nejprve jako povídku, poslední věc, kterou dokončil ještě při svém pobytu v New Yorku. Ten opustil v roce 1970, když získal stipendium v Německu.

„Byla to tehdy velmi těžká a nepříjemná doba, neboť to staré tolerantní „manželství“ černochů a židů se začalo rozpadat. V jednom newyorském levicovém nočním klubu intelektuálů došlo tenkrát k velké roztržce mezi černochy a bělochy. Černoši se proti nám ostře postavili a zařekli se, že od nás už nikdy nepřijmou žádnou pomoc. Druhým impulsem, dá-li se to tak nazvat, bylo vyprávění jednoho mého přítele, původem indiána z kmene Čerokézů, který ale žil v New Yorku, měl za ženu čistou bělošku a byl veteránem z vietnamské války. Někdy začátkem 60. let mi vyprávěl životní historii svého dědečka, který bojoval ve válce Severu proti Jihu proti Lincolnovi. Dodnes pracuje na tom, aby jeho životní osudy zaznamenal. A mě průběžně spravuje o tom, jak je daleko, a líčí mně různé peripetie tohoto příběhu.“ Z rozhovoru pro SaD, který s autorem v únoru 1991 vedl Ondřej Černý

Na konci sedmdesátých let minulého století byla natočena rozhlasová verze Bílého muže a Rudé tváře, sám Tabori v ní namluvil postavu vypravěče, která ale v divadelním textu chybí. Rozhlasová inscenace získala cenu Prix Italia a hra Weisman und Rotgesicht byla v anketě Theater heute vyhodnocena jako nejlepší německy psaná hra roku a George Tabori za ni získal Mülheimerskou cenu pro dramatiky.

Bílého muže a Rudou tvář označil sám autor jako židovský western, v němž se při náhodném setkání na poušti vzájemně triumfují domnělý Indián a židovský otec postižené dcery ve výčtu příkoří, která museli snášet pro svůj původ. Tabori nechává zaznít starou pravdu, že „pod kůží, jsou všichni lidé stejní“ a že navzdory všemu utrpení stále toužíme po obyčejném lidském štěstí.

S dílem George Taboriho budou mít diváci Komorní scény Aréna možnost setkat se již potřetí. Nejprve to byly Goldbergovské variace v režii Ivana Krejčího, které se dočkaly i záznamu České televize. Bílého muže a Rudou tvář inscenuje polský režisér německého původu André Hübner-Ochodlo, který před časem v Aréně nazkoušel Taboriho Jubileum.

Sám režisér má k Taborimu, který patří spolu s Beckettem a Čechovem k jeho nejoblíbenějším autorům, i osobní vztah. „„Když mě učil na univerzitě v Giessenu, zjistil jsem, že máme stejný názor na umění. Že by mělo způsobit stav sebezapomnění. Člověk by se měl cítit tak, jak se ještě nikdy necítil, a tím v sobě poznat nepoznané. Aby ho napadly věci, které ho do té doby nenapadly. Umění by vůbec mělo přinést jakýsi nový stav naší lidské existence. A také má Tabori dokonalý sluch na dialogy. Bílý muž a Rudá tvář, to jsou skvělé dialogy a monology na téma toho, kdo je víc zasažen osudem.“

Inscenace Bílý muž a Rudá tvář bude mít premiéru 25. října 2014 v 18:30 hodin a představí se v ní Marek Cisovský, Pavla Dostálová, Petr Panzenberger a Vladislav Georgiev.

Rozhovor s režisérem André Hübner-Ochodlem

Po několika letech se vracíte do Ostravy – vnímáte nějaké změny?

„Aréna se stala Divadlem roku, takže hostování v takovém souboru je velkou ctí, jsem rád, že tady můžu opět být. To ocenění si Aréna zaslouží, odráží mnoho let konsekventní umělecké práce. Naše divadlo letos slavilo dvacet pět let svého vzniku, takže vím, jaký kus těžké práce má Aréna za sebou – být atraktivní pro diváky, ale zároveň si udržet vysokou uměleckou úroveň. A co se města týče – cítím tady nový život, Ostrava se rozvíjí, jen bych si dával pozor na tu novou architekturu. Například Nová Karolína je architektonicky velmi špatná. Nápad vytvořit nové centrum s novým životem je dobrý, jen to dobře nevypadá. Kdyby se raději opravila zdevastovaná Ostravica, kde jsem i já kdysi rád nakupoval…“

Jste neustále na cestách, je to životní styl, který vám vyhovuje?

„Už ne! Každá cesta mě stresuje, hlavně pobyty v hotelech. V kolika cizích postelích já už spal! Je mi padesát a nejspokojenější jsem doma, když vystupuji ve svém divadle. To je pro mě nejšťastnější doba, vyspím se ve vlastní posteli, mám to kousek do divadla, kde si zazpívám se skvělými muzikanty, vrátím se domů, sednu si na balkón se skleničkou bílého vína, zklidním se a jdu spát opět do své postele! Na druhou stranu zpívání miluji, a pokud se mu chci věnovat, tak to bez cestování a hotelů prostě nepůjde. Ale beru si s sebou svůj vlastní polštář, závěsy na okna, abych si je zatemnil… Raději cestuji autem, protože do letadla by mi to všechno nevzali.“

Můžete přiblížit vaše divadlo Teatr Atelier v polských Sopotech?

„Zpočátku to bylo studio uvádějící především současnou německou a rakouskou dramatiku, která se v Polsku vůbec nehrála. Pořídili jsme překlady her a většinou tyto texty inscenovali v polských premiérách. Pak se k nám přidala Agnieszka Osiecka, velká básnířka a autorka písňových textů pro naše přední zpěváky. Tato polská literární ikona pro nás psala hry, písně, adaptovala texty. Tehdy se naše divadlo otevřelo zpívané poezii, tzv. herecké písni, která je v Polsku velice populární. Je podobná šansonům, které u vás zpívá třeba Hana Hegerová, jen je posílena ta dramatická složka a jde o jakousi formu představení. Agnieszka s námi strávila tři roky a nyní se v našem divadle každoročně koná celopolská soutěž, které se účastní interpreti jejích textů. Agnieszka Osiecka otextovala více než dva tisíce písní a právě mladí lidé, kteří se pokoušejí o jejich novou interpretaci, u nás vystupují. A pak ještě naše divadlo každoročně pořádá festival Setkání s židovskou kulturou, tedy s umělci z židovského kulturního světa. Základem festivalu je vždy vlastní premiéra hudebně poetického útvaru v jidiš, se kterým pak během roku vystupujeme i mimo Sopoty.“

Vaše divadlo překvapivě funguje jen v létě…

„Naše divadlo stojí v samém středu Sopot, přímo na pláži. Sopoty jsou polským prázdninovým centrem, kam se v létě sjíždějí lidé z celé země. Před pětadvaceti lety jsme tady byli první scéna, která hrála v létě, a byla to trefa do černého. Dnes už takhle funguje každé divadlo v téhle oblasti. Po zbytek roku pak jezdím s jidiš písněmi, a věnuji se administrativě, shánění sponzorů, grantům, komunikaci s úřady apod. A také vymýšlím program na další léto. Naše divadlo tvoří jen dva lidé, takže práce je to dost.“

Jak jste se dostal ke zpěvu jidiš písní?

„Chtěl jsem zpívat šansony. Zpíval jsem Okudžavu, Brela, Brechta v různých jazykových verzích. Neměl jsem však žádný vlastní repertoár. Našel jsem tedy skladatele, který mi zhudebnil německou poezii, a díky tomu jsem posléze narazil na syna ředitele Židovského divadla ve Varšavě. Toho napadlo, že bych se měl zabývat židovskými písněmi. Byla to láska na první pohled, bylo to přesně to, co jsem hledal. Cítil jsem, že jidiš je můj interpretační jazyk.“

Vy sám pocházíte ze židovské rodiny?

„Historie mé rodiny je spojením dvou proudů, německého a polsko-židovského. Kořeny tam tedy jsou, ale nejsem praktikujícím Židem.“

Poprvé jste mimo své divadlo režíroval před několika lety právě v Ostravě a pravidelně se sem vracíte. Co vás sem stále láká?

„V Polsku jsem spojen jen se svým divadlem a nepracuji nikde jinde. Do Ostravy jsem se dostal díky tomu, že Bezruči chtěli před lety uvést hru Vlci Agnieszky Osiecké. A ta ve své závěti uvedla, že tento titul můžu inscenovat jen já. Česko jsem měl vždy rád, chtěl jsem dílo Agnieszky rozšířit i sem, a tak jsem zásadu držet se jen svého divadla porušil. A vždy se mi tady pracovalo velice dobře, mám rád české herectví. Líbí se mi lehkost a bohatá fantazie zdejších herců, která mě silně inspiruje. Jsou flexibilní a lační práce s novými režiséry a texty“.

Texty, které děláváte, jsou většinou poněkud temné…

„Smrt je pro mě centrální otázkou celého života. A také smutek lidské existence. Nemyslím si, že je lidský život nějaké extra pěkný dárek, nikdo se nás neptal, jestli tady chceme být. Nicméně bychom měli vždy konat tak, jak nejlépe umíme. A také zjistit, proč tady vlastně jsme, v čemž mi některé hry hodně pomáhají. Třeba právě ty Taboriho.“

V KSA děláte už druhého Taboriho – čím je tento autor pro vás tak výjimečný?

„Když mě učil na univerzitě v Giessenu, zjistil jsem, že máme stejný názor na umění. Že by mělo způsobit stav sebezapomnění. Člověk by se měl cítit tak, jak se ještě nikdy necítil, a tím v sobě poznat nepoznané. Aby ho napadly věci, které ho do té doby nenapadly. Umění by vůbec mělo přinést jakýsi nový stav naší lidské existence. A také má Tabori dokonalý sluch na dialogy. Bílý muž a Rudá tvář, to jsou skvělé dialogy a monology na téma toho, kdo je víc zasažen osudem.“

Říkáte, že hra, abyste ji chtěl inscenovat, vás musí chytit a nepustit – čím vás chytil Bílý muž a Rudá tvář?

„Setkání partičky společenských outsiderů, kteří se sejdou v poušti Skalistých hor, jako je židovský obchodník s postiženou dcerou, Indián, který žádným Indiánem vlastně není, hloupý osel a sup mrchožrout, mi přijde natolik zajímavé a zábavné, že mě vždy ráno vzbudí a nutí mě s tou věcí něco na jevišti udělat.“

Co si máme představit pod podtitulem „židovský western“?

„To je western, ve kterém se nestřílí zbraněmi, ale slovy.“

Rozhovor s představitelkou Rút, herečkou Pavlou Dostálovou

Jak vypadal váš život, než jste šla na DAMU?

„Hezky. Vyrůstala jsem v té (nikoliv v tom) Olomouci. Courala jsem se po ní s kamarádkama, učila se hrát na flétnu a navštěvovala dramaťák. Od dětství jsem totiž inklinovala k divadlu. Samozřejmě jsem byla pod vlivem tatínka, který tam dříve pracoval a bral mě s sebou. Zákulisí divadla pro mě bylo za odměnu, fascinovalo mě líčení a kostýmy. Ale paradoxně do dramaťáku mě přihlásila maminka. A po základní škole jsem chodila na střední pedagogickou školu v Přerově.“

Proč jste nešla rovnou na konzervatoř?

„Nedovolila mi to máma. Měla strach, že bych v Praze zvlčila. Tehdy jsem ji to měla za zlé, ale dnes jsem ji velmi vděčná. I tak jsem měla velmi divokou revoltující pubertu a kdo ví, jak bych dopadla, kdybych nebyla pod dohledem. Z té doby jsem si tedy odnesla “jen” dírky v nose po piercinzích a bohužel i tetování.“

Dnes už je vnímáte jako přítěž?

„Ano. To tetování nic neznamená, ve čtrnácti jsem přišla do tetovacího salónu, ukázala na obrázek a řekla – tak třeba tohle. Tohle hloupé pubertální gesto mi už několikrát dokonce znemožnilo pracovat. Holt, za chyby se platí.“

V patnácti byste Prahu nezvládla, jak jste ji zvládla o pár let později?

„Vždycky jsem chtěla žít v Praze, ale když jsem se tam odstěhovala, nebylo to takové, jaké jsem si to představovala. První dva roky jsem se cítila hodně sama. Byla jsem zvyklá na to, že je tam se mnou kumpán táta. Tentokrát nebyl… a chyběl. A cesta od spolužáků k přátelům byla dlouhá. Začali jsme z jiného konce než většina ročníků. Zpravidla to bývá tak, že se stmelený kolektiv nově příchozích studentů, kteří se setkávají ještě před DAMU, postupně proměňuje v soubor individualit a osobností, které jdou po škole svojí cestou. My to měli naopak. Začínali jsme jako jednotlivci a teprve časem jsme se semkli. Přispěli k tomu různé nepříjemné situace (za které jsem ale dnes ráda), jako úprk režiséra týden před premiérou apod.“

Co vám na škole nešlo?

„Toho bylo! Například akrobacie. Nejsem vůbec sportovně založená a hodiny akrobacie pro mě byly opravdu někdy za trest. A také je moje velké téma sebekontrola. Jsem si vědoma toho, že jí někdy podléhám víc, než je při tvorbě žádoucí. Na tom budu muset ještě pracovat.“

Proč jste si po herectví přibrala i režii a dramaturgii? A mělo to smysl?

„ Vždycky jsem byla ta, co si nehleděla jen svého a připomínkovala (v dobrém) i druhé. Také jsem připravovala pár lidí na přijímací zkoušky na DAMU a zjistila jsem, že mě to v podstatě baví. Tím, že jsem v posledním ročníku zanedbala oslovování divadel, ocitla jsem se po škole bez práce. Necítila jsem se připravena na angažmá a chtěla jsem prozkoumat divadlo i z jiné strany. Paradoxně mi studium režie ukázalo, jak hrát, respektive jak pracovat. Měla jsem možnost si na vlastní kůži vyzkoušet, co všechno režisér od herce potřebuje. Samozřejmě, že nám vše během studia herectví říkali, ale někdy to člověk pochopí až mnohem později.“

Co jste třeba pochopila až později?

„Třeba to, že herec musí být režisérovi partnerem, a že nese stejně velkou zodpovědnost za inscenaci. Je na režisérovi, aby herci řekl svoji představu, směřoval ho, ale jenom herec je ten, který postavu vystaví a jen tolik energie, kolik do práce investuje, se v postavě objeví. S tím nic režisér neudělá. Pochopila jsem, že práce na roli není pouze tady a teď, ale že důležitou složkou je domácí příprava. Hledání inspiračních zdrojů, čtení textu apod. Herec by také měl nabízet varianty řešení situací, aby měl režisér z čeho vybírat. Protože když není z čeho, není ani co. Vím, že tohle je například věc, na které musím já ještě pracovat. Nebát se a nabízet.“

Nebudete, díky všemu tomu vzdělání, o to víc pociťovat, že byste si ráda dělala věci po svém?

„Určitě ne. Já si o sobě nemyslím, že jsem režisér, zaměřím se na detail a unikne mi celek. Chci hrát. Ale díky tomu, že jsem si zkusila, jak je režie složité povolání, tak se vždy budu snažit jít režisérovi naproti. Jde hlavně o důvěru. Když mi dal režisér důvěru tím, že mě obsadil, stejně já tak důvěřuju jemu – ví co a proč dělá.“

Kdybyste sama sebe měla režírovat…

„Ne, proboha!!! Já se sebou musím žít!“

Kdybyste sama sebe měla režírovat, do jakého typu rolí byste se obsadila?

„Cítím se jako dravější typ, mám pocit, že ve mně koluje trochu maďarské krve po babičce. Ale dostávám častěji role naivních dívek. Ale nevadí mi to, prozkoumávám si tím jen další části sebe.“

Jaké divadlo byste ráda dělala? Konvenuje Aréna s vaší představou ideálního souboru?

„Úplně! Já se přiznám, že jsem Arénu moc neznala. Než jsem přišla do Ostravy, viděla jsem jen Racka, Dezertéra z Volšan a něco na záznamu. Slyšela jsem o ní hodně, měla jsem ji v povědomí, ale Ostrava byla prostě příliš daleko. Když jsem Arénu poznala trochu blíže, strašně mě potěšilo, že můžu být součástí právě tohoto divadla. Ctí se zde autor, hledají se v daném textu situace, vztahy, motivace, jednání. Přesně takové divadlo já chci dělat.“

Do Arény jste přišla proto, že Tereza Dočkalová odcházela do Prahy. I pro ni byla Aréna první angažmá – bavily jste se na tohle téma? Dávala vám nějaké rady?

„Byla mi velkým průvodcem jak Ostravou, tak divadlem. Všichni jsou tu ke mně vstřícní, ale ona byla ta, která mě chytla za ruku a řekla – neboj se a pojď tady s námi být!“

Pocházíte z Olomouce, studovala jste v Praze. Jak vnímáte Ostravu?

„Znala jsem jen Důl Hlubinu, který jsem si zamilovala. Ale nic víc. Pocházím z Olomouce, studovala jsem v Praze, provázím na zámku v Lednici, mám ráda starou architekturu. Takže příchod do Ostravy byl pro mě malinko šokující. Její vzhled má úplně jiný ráz, než města, na která jsem zvyklá. Avšak včera nám režisér naordinoval jeden den odpočinek, který jsem využila k tomu, abych se s Ostravou sblížila. A povedlo se. Objevila jsem krásná místa. Já to říkám o Praze, ale teď zjišťuju, že to spíše patří Ostravě – – je to ušmudlaná stařena, která si zaslouží péči a lásku.“

Co vás v Aréně překvapilo? Tedy co bylo jinak, než jste čekala?

„Asi celý způsob myšlení toho divadla. Já jsem poslední dva roky trávila v Divadle na Vinohradech, kde jsem jako režisérka dělala asistenturu. To divadlo je kolos, velká instituce, v níž se vztahy zákonitě rozmělní. Tady je to velmi semknuté, intimní. Já o Aréně tvrdím, že jsou tady pankáči, živočišní, hraví. Vůbec nemám pocit, že chodím do práce, ale spíše do herny a nechci jít domu ´po o´.“

Je ještě něco jinak ve vašem životě?

„Hodně věcí. Žila jsem s partnerem, který měl sedmiletého syna, měli jsme dva pejsky. Jenže to bohužel nevyšlo. Odešla jsem do cizího města a kus svého života zanechala v Praze. Je někdy těžké být tady úplně sama. Na druhou stranu je hezké, začínat s čistým štítem, na novém místě, poznávat nové lidi. Je mi tu dobře, Ostrava mě přiměla žít přítomností. A je to krásné.“

Je něco, co si intenzivně přejete nebo na co často myslíte?

„Často myslím na svého tátu, který zemřel. Zajímalo by mě, co by si myslel o mé cestě divadlem. Asi bychom se hádali jako psi, protože jsme měli na divadlo úplně jiný názor. To je to přání – moc bych se chtěla pohádat s tátou (smích)!“

Nyní zkoušíte Bílého muže a Rudou tvář, kde hrajete postiženou dceru Rút, Židovku. Jaká je to role z pohledu do ní obsazené herečky a z pohledu dramaturgyně-režisérky?

„Z pohledu herečky jsme se s Rút ještě úplně nepotkaly, zatím kolem sebe kroužíme. Hledám její způsob myšlení, který mám zachycený zatím jen útržkovitě, nepropojeně. Rút ve hře skoro nemluví, minimálně o sobě prozrazuje slovem, takže je opravdu jen na mě a režisérovi najít její podobu, povahu a logiku. Co všechno vnímá, kdy si přemýšlí v rámci svého světa? Jak se projevují navenek její nálady a touhy? Půjčila jsem si pár knih o tělesně a mentálně postižených lidech, dívala jsem se na nějaké dokumenty a filmy a ještě mě čeká návštěva ústavu. Je to pro mě velmi složitý úkol, ale jestli má ze mne promluvit režisérka, tak ta říká – buď ráda, že něco takového můžeš poznat a hrát! A herečka odpovídá – jsem ráda. Velmi.“

A co vám říká režisér André Hübner-Ochodlo?

„Dává mi velkou svobodu v hledání. Nechává opravdu na mě, jak logiku Rút vystavím. Akceptuje moje vidění role a snaží se mi v něm pomoci. André je ztělesněná pozitivní energie. Jestli je někdo bílý mág, tak je to právě on! A co říká? Spoustu polských slov, které neumím zopakovat, ale překvapivě jim rozumím. A to je důležité.“

Ptala se Alice Taussiková