Festival PROTIBET 2006

---

Dosud se představili Vlasta Marek, Jana Neboráková a Vladimír Polák.

Vlasta Marek celý svůj život věnoval hudbě a zkoumáním jejího působení na mysl a tělo – z hlediska fyziologického i duchovního.
„Většina českých matek přestala zpívat. Národ přestal zpívat. A pokud s tím něco neuděláme, bude hůř. Podle posledních statistik 70 % českých školních dětí nedokáže dobře zazpívat jednu jedinou písničku. Až vyrostou, zcela jistě zase ony nebudou zpívat svým dětem. A nebudeme si už vůbec umět naslouchat, a ani politici, ani my se už nikdy nedokážeme rozumně domluvit. Řešení ovšem už znáte: Zpívat, zpívat a zpívat.“
To je jedna z myšlenek pana Vlastimila Marka, které přednesl během přednášek na Ostravské univerzitě, na Janáčkově konzervatoři a v čajovně Šambala. Návštěvníci besed s tímto muzikoterapeutem a nezávislým publicistou se dozvěděli také, proč jsou ženy a muži tak rozdílní, že duchovnost existuje, a že hudba může člověku pomáhat na jeho cestě životem více, než by se zdálo.
Pro velkou úspěšnost přednášek i koncertů je pro všechny příznivce přichystán také koncert na tibetské mísy, který se uskuteční 28. dubna 2006 v evangelickém kostele na Českobratrské ulici v Ostravě.

Vernisáž fotografií Jany Neborákové otevřela výstavu s názvem „Ladakh – himalájské království ticha a přítomnosti“. Večer byl naladěn na vlnu pohody, kterou kromě třiceti šesti fotografií umocnilo také čtení pohádky o známém tibetském světci Milarepovi. Návštěvníci mohli ochutnat sladký kořeněný čaj s mlékem spolu s tradičním indickým cukrovím.
Fotografie této výstavy vznikly loni v létě v Indii na území zvaném „Malý Tibet“.
Autorka sama řekla: „Do této oblasti jsem se vrátila po třech letech. Lákala mě svou čistotou i tajemným kouzlem. Ticho a klid je neodmyslitelnou součástí Himalájí – a to nejen ve vnějším světě, ale hlavně v srdcích lidí. Dva měsíce jsem procházela údolí i pětitisícová sedla, nohama na zemi a s hlavou v oblacích… Bez problémů a starostí z toho co bylo či bude. V tichu a přítomnosti.“
Návštěvníci si mohou výstavu prohlédnout v průběhu celého březnového Festivalu ProTibet na Janáčkově konzervatoři.

V pravidelných večerech poezie v Kavárně Daniel představil Vladimír Polák spolu Miroslavem Ratajem původní básnickou tvorbu nám nepříliš známého šestého dalajlamy, který žil na přelomu 17. a 18.století. Poezie Cchangjanga Gjamccho byla na nejvyššího představitele tibetského buddhismu nezvykle plná vztahů muže a ženy a jejich vzájemného obdivu a to byl také důvod jeho nevelké obliby mezi věřícími. Do posledního místečka naplněná kavárna Daniel tak poznala Tibet z dosud neznámé stránky. Prologem i epilogem příjemného večera bylo čtení z moudrosti plných Tibetských pohádek.

V průběhu tohoto týdne mohou návštěvníci v úterý 7.3. zhlédnout zajímavou diaprojekci „Tibetem na kole“ pana Miloše Podpěry v klubu Atlantik. Kromě cestovatelského počinu šlo i o sportovní výkon – stovky kilometrů ve výšce více než 4000 m. n. m. a v oblacích prachu.

Ve čtvrtek 9.3. můžete zajít na vernisáž výstavy o tibetském umění „Možnosti prostoru“ připravenou Buddhistickým centrem diamantové cesty do Galerie Mlejn na Nádražní ulici.

V pátek 10.3. se bude od 15hodin tak jako každý rok malovat vlajka Tibetu na Masarykově náměstí. Vyjímkou oproti letům minulým bude kreslení vlajek i dalších nesvobodných zemí světa, mezi které jsme zařadili např. Kubu či Severní Koreu.

V sobotu 11.3. v poledne přijedou buddhističtí mniši do Ostravy. V odpoledních hodinách navštíví Hornické muzeum v Petřkovicích. Pro lidi žijící ve velké nadmořské výšce bude jistě „sfárání“ zajímavou zkušeností.

V neděli 12.3. proběhne v 15:00 hod zahajovací obřad sypání pískové mandaly v aule Pedagogické fakulty Ostravské univerzity na ul. Českobratrské. Půjde o setkání s unikátní himalájskou kulturou, která se v Ostravě i v Evropě představí vůbec poprvé.

PROČ SE VZPOMÍNÁ 10. BŘEZEN
Cizí mocnosti po staletí respektovaly svéráznou kulturu Tibetu a přestože se občas pletly do jeho politických a tím i náboženských věcí, nijak zásadně jeho historickou kontinuitu nenarušily. Všechno se změnilo až vpádem čínských vojáků, kteří v září 1951 vpochodovali do Lhasy, aby započali dílo zkázy, které dosud neskončilo. Příchodu tisíců Číňanů do Svatého města předcházela potupná “smlouva o mírovém osvobození”, podepsaná tibetskou delegací v Pekingu v květnu 1951. V době podpisu smlouvy už byla část Tibetu obsazena a vlády zemí celého světa i OSN na zoufalé prosby o pomoc víceméně mlčely.
Statisíce vojáků nejdříve celou zemi vyjedly a nastal nedostatek. Šok mírumilovných Tibeťanů zvýšilo zatýkání vážených tibetských osobností, násilné deportace mnichů a vůbec tibetského obyvatelstva do Číny a hromadné přesídlování Číňanů do Tibetu. Cílem bylo udělat z Tibeťanů národnostní menšinu v jejich vlastní zemi, což se podařilo. Dnes zbyla ve Lhase z původního obyvatelstva třetina. Zásadní a nekompromisní útok Číňanů byl namířen na náboženství, tedy na samý kořen tibetské kultury.
10. března 1959 Číňané brutálně potlačili zoufalé povstání, v bojích zabili více než 80 000 Tibeťanů, dalajláma musel utéci do Indie. V následujících letech zahynulo v rukou čínských vojáků nebo následkem věznění a mučení dalších 1,2 mil. obyvatel.
Čína se mění a poměry se v Tibetu od smrti Maa zlepšují. Nicméně je to stále okupovaná země. Nikdo dosud neví, co z pokladů, materiálních i duchovních se podařilo zachránit a co už svět nikdy nespatří. Vzhledem k rychlosti a metodám čínské „modernizace“ se možná díváme na zánik celé jedné unikátní, netechnicky se rozvíjející civilizace.

Na všechny akce jste srdečně zváni!

---

---