Anketa – Proč fandit divadlu jako uměleckému žánru?

---

Jan Burian, ředitel festivalu:
Divadlo je jediný druh umění, kde se lidé setkávají s lidmi tváří v tvář. Je vždy živé, neopakovatelné a každé představení je tím jedinečné. Čím máme větší nabídku televizních programů, které se donekonečna opakují a u kterých sedíme doma sami, tím víc potřebujeme divadlo sdílet společně s dalšími živými lidmi. Takže čím je víc televize, tím více zjišťujeme, že bez divadla vlastně nemůžeme žít.

Kamila Černá, vedoucí dramaturgické rady:
Dobré divadlo spojuje fantazii a intelekt, podněcuje, nutí myslet, kultivuje, ukazuje nové cesty… A kdo by nechtěl žít mezi lidmi kultivovanými, myslícími a tvůrčími. Pokud tedy nefandíte divadlu sami, posílejte tam aspoň své blízké!

Roman Černík, dramaturgická rada (především program alternativní a Moving Station):
Předně protože divadlo je setkání, setkání s živými tvůrci s přímým kontaktem s autentickou tvorbou. V případě našich představení k tomu přistupuje neopakovatelné setkání s neobvyklým místem zasaženým uměleckou akcí, prostě příležitost zažívat, zakoušet nechávat se překvapovat.

Jan Kerbr, dramaturgická rada festivalu:
Divadelní představení jako živý umělecký tvar je nenahraditelné. Inscenace se sice připraví (ta kvalitní velmi odpovědně a důkladně), ale konkrétní představení jsou vždy originálem (doporučuji u jevištních děl, která diváka zaujala, si je jednou dvakrát zopakovat), některé žánry počítají i s improvizací. Být svědkem něčeho, co právě vzniká a už se nikdy nebude stoprocentně přesně opakovat, patří ke krásným dobrodružstvím.

Jitka Sloupová, dramaturgická rada festivalu:
Nefandit divadlu znamená nefandit životu, lidem a živé legraci. Nefandit divadlu znamená nepotřebovat jeho moudrost a krásu. Nevydat se občas za živým uměním znamená spokojit se trvale s mediálně distribuovanými konzervami.

Dora Viceníková, dramaturgická rada festivalu:
Divadlo by mělo být jedinečným místem setkání a společného dialogu. To, že klasické repertoárové divadlo může být nudné, zakonzervované a zatuchlé vyvrací náš festival, který se snaží ukázat progresivní trendy napříč Evropou a vrátit tak divadlu jeho přirozený lesk a fascinaci.

Maciej Sobociński, režisér představení „Othello“:
Divadlo je pro mě místem, kde se cítím absolutně svobodný, kde si dítě ve mně může volně hrát – kruté i šťastné dítě… Můžu se dotknout sfér, kterých bych se možná ve skutečnosti bál. Jde o stý druh virtuálního světa plného nečekaných lidí a setkání, za které přejímáte zodpovědnost.

Daniel Majling – dramaturg inscenácie a súčasne aj dramaturg DAB Nitra:
Divadlo je možno najviac zo všetkých umení spojené s etikou, pretože oveľa viac ako iné druhy umenia núti človeka počúvať tých druhých a dohodnúť sa s nimi… Iste, aj v divadle sa nájde typ autoritatívneho režiséra – diktátora, ktorý hercov “dokope” k svojej vízii konečného divadelného tvaru… Ibaže odpor hercov, ktorí na rozdiel tých filmových musia túto diktotúru trpieť opakovane na každom predstavení – a nielen počas natáčania – je oveľa silnejší… a tak aj tlak na divadelného režiséra, aby sa vedel dohodnúť s ľudmi, počúval ich, presvedčil a nadchol je omnoho väčší… Preto keď vidíte divadelné predstavenie, ktoré hovorí o demokracii, otvorenej spoločnosti, telerancii, atď., máte väčšiu istotu než pri iných druhoch umenia, že tieto hodnoty museli byť vyznávané aj počas samotného procesu tvorby… a že teda týmto hodnotám tvorcovia snáď rozumejú trochu lepšie…

Gabor Tompa, umělecký ředitel Maďarského divadla, Cluj:
Divadlo je jeden z nejzajímavějších způsobů, jak poznat sami sebe. Je to riskantní cesta do neznáma, která vytváří a mění identity a vede k rozpoznání „toho jiného v nás“. Je to jako droga, i když o dost zdravější: v krátkém čase nás zavede k extrémním a zhuštěným zážitkům.

Rabih Mroué:
Pro mě je divadlo místem, kde se lidé setkávají, aby diskutovali a přemýšleli o věcech a myšlenkách, které se týkají přítomnosti.
Výstavy:
Deset let – deset workshopů Divadelní fotografie na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni
Po dobu konání festivalu ve Velkém divadle
Před deseti lety, v roce 1999 byla, díky iniciativě a porozumění vedení festivalu, založena tradice workshopů Divadelní fotografie. Tyto workshopy byly určeny pro studenty vysokých fotografických škol v České republice. Fotografové – studenti fotografie se postupně stali významnou součástí festivalového dění.
Studenti zaznamenávali nejen jednotlivá představení, ale i osobnosti, doprovodné akce, alternativní divadelní představení a další události. Současně se seznamovali, pod odborným vedením zkušených divadelních fotografů, s tajemstvími divadelního světa, jeho zákulisím, s náročností, ale i krásou tohoto žánru. Samozřejmou součástí každého festivalu pak byla výstava fotografií z předcházejícího roku, která se stala jistou připomínkou minulého ročníku a obohacením programu. Většinou v divadle J. K. Tyla. Za celou tu dobu deseti let to bude letos desátá nainstalovaná výstava.
Snad je na tomto místě, při příležitosti jakéhosi malého bilancování, čas poodhalit roušku tajemství průběhu takového pracovního týdne. Studenti ještě před zahájením festivalu instalují výstavu z předcházejícího ročníku. Ihned po zahájení nového ročníku se, pod vedením lektorů, zúčastňují představení, doprovodných akcí a dalšího dění a zaznamenávají je. Současně se na seminářích seznamují se zákonitostmi pohybu fotografa v divadelním prostředí, technickými záludnostmi a tajemstvími tohoto žánru. Učí se respektu k práci herců a dalších divadelníků. V neposlední řadě také práci s klasickým černobílým fotografickým procesem. Ten byl zvolen za pracovní technologii dosavadních ročníků. Po skončení festivalového dne vyvolávají exponované filmy. Vybrané fotografie jsou pak během dopoledne nazvětšovány a vystaveny. Možná si návštěvníci všimli, že v průběhu festivalu narůstá počet pracovních fotografií z daného ročníku v divadelním klubu Komorního divadla. To jsou ty pracovní kopie, jakési „denní práce“ použijeme-li tento, spíše filmařský termín. Stává se často, že divadelníci ještě v průběhu svého pobytu v Plzni vidí fotografie ze svého představení. Záměrem organizátorů je obohatit festival novými vizuálními vjemy, ale je to také příležitost k rozšíření unikátní sbírky dokumentů z každého ročníku festivalu. Pro účastníky workshopu pak vítaný studijní materiál, pomůcka při probíhajících seminářích divadelní fotografie. Tyto workshopy tak částečně nahrazují absenci pravidelné výuky divadelní fotografie na našich vysokých školách.
Za těch uplynulých deset let se v Plzni vystřídalo bezmála sto studentů téměř všech českých vysokých škol s výukovým programem fotografie (především z Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a dále z FAMU v Praze, Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí n. L.). Studentů nejen z Českých zemí, ale také Slovenska, Chorvatska, Německa a Slovinska.
Lektory dosavadních ročníků byli vždy přední čeští profesionální fotografové a to nikoli pouze divadelní. Především nestor české divadelní fotografie pan Jaroslav Krejčí, který dnes již bohužel není mezi námi, dále pánové Josef Ptáček, Viktor Kronbauer a Jan Regal. Všechny dosavadní ročníky zaštiťoval Jaroslav Prokop.
Na závěr bychom rádi poděkovali vedení festivalu, zejména jeho řediteli Janu Burianovi, dále Tomáši Froydovi, Ing. Růženě Benýrové a mnoha dalším za podporu a pochopení i za nevšední přístup k našim studentům. Divadelníkům i divákům za trpělivost a toleranci s jakou přijímají studenty – fotografy. Nakonec bychom chtěli popřát mnoho úspěchů dalším ročníkům festivalu, mnoho zajímavých inscenací.
Za všechny účastníky workshopů
Jaroslav Prokop
Seznam studentů fotografie – účastníků dosavadních ročníků workshopů a autoři fotografií:
Petr Babinec, Marek Bartoš, Matěj Bláha, Ondřej Bouška, Milan Bureš, Vanda Dejlová, Dorit Eichmann, Vendula Fantová, Pavel Hajný, Petr Havelka, Ondřej Hruška, Jakub Jindra, Petr Karšulín, Eva Končalová, Štěpána Krčmářová, Jana Lištiaková, Petr Nehera, Karolína Némethová, Luboš Novotný, Martina Novozámská, Nikol Machová, Jana Mattasová, Kateřina Měšťánková, Tomáš Mikule, Aleš Motejl, Eva Plutová, Dana Pololáníková, Bohouš Pospíšil, Veronika Raffajová, Tomáš Ruta, Jakub Skokan, Srdjan Stanujević, Ondřej Straka, David Šmitmajer, David Trčka, Martin Tůma, Irena Vodáková, Adéla Vosičková, Jakub Vrhel, Petr Willert
Na scénu!
Divadlo J. K. Tyla a Západočeské muzeum v Plzni Vás zve na výstavu s názvem „Na scénu!“, která představuje tvorbu scénografů od počátku plzeňského divadelnictví až po současnost. Na výstavě jsou k zhlédnutí výtvarné návrhy spolu s prostorovými maketami scén, je možno nahlédnout také do divadelního zákulisí. Součástí výstavy je prezentace vzniku scény od návrhu po realizaci. Výstava představuje tvorbu čtyřiatřiceti scénografů, kteří pro plzeňské divadlo v minulosti tvořili či s ním nadále spolupracují. Na přípravě expozice Divadlo J. K. Tyla spolupracovalo s Divadelním ústavem a s Národním muzeem v Praze. Výstava potrvá od 16. června do 30. září 2009 v Západočeském muzeu v Plzni.
2009 – Rok Grotowského
Před padesáti lety, v roce 1959, založil Jerzy Grotowski se svými spolupracovníky divadlo Laboratorium, jímž uvedl v život myšlenku „chudého divadla“, která je nejúplněji vyložena v jeho knize K chudému divadlu (1968, red. Eugenio Barba). Tato myšlenka zavrhovala bohatství inscenačních prostředků a závislost divadla na literatuře, a kladla důraz na prvek vlastní divadelní události: zintenzivněnou přítomnost herců a diváků ve společném prostoru, utvářenou nanovo s každým představením.
Peter Brook označil Grotowského za „výjimečného“ a konstatoval, že „od doby Stanislavského nikdo na světě nezkoumal podstatu herectví, jeho význam, jeho duševní, fyzické a emocionální procesy tak pronikavě a komplexně jako Grotowski“. Divadlo Laboratorium nebylo divadlem v tradičním smyslu slova, ale spíše institucí zaměřenou na zkoumání divadelního umění, zvláště umění hereckého. Herec měl při práci s Grotowským směřovat k eliminaci psychofyzických bloků a nekoncentrovat se na získávání dovedností. Grotowski tento přístup označoval slovy via negativa a tvrdil, že na této „negativní cestě“ může člověk dospět k „absolutnímu aktu“, o němž říkal: „Je to akt odhození, sejmutí každodenní masky, exteriorizace. Ale ne proto, aby se člověk „ukázal“, protože to by se už jednalo o exhibicionismus. Je to důstojný a slavnostní akt sebevyjádření. Herec musí být připraven k absolutní upřímnosti“. Grotowského ideje a jeho přístup k práci s hercem měly široký ohlas na celém světě a představení Akropolis, Nezlomný kníže a Apocalypsis cum figuris slavila úspěch mj. ve Francii, Nizozemsku, Íránu, Jugoslávii, Libanonu, Mexiku, USA, Velké Británii a Itálii. Po dvaceti pěti letech divadlo Laboratorium, uplatňující revoluční přístup k divadelnictví jak z hlediska filozofie, tak herecké praxe, práce s textem, scénickým prostorem, rekvizitami, světlem, ale i profesní etiky, ukončilo svou činnost. Zanechalo však nesmazatelnou stopu ve světovém divadle a jen stěží bychom si dnes dokázali představit současné dramatické umění bez přihlédnutí k jeho působení.
Výstavu připravili: Barbara Kaczmarek (grafické zpracování) a Grzegorz Ziółkowski (koncepce, text).

---

---