Knižní supermarkety mě nelákají, říká Martina Bittnerová

---

Publikovala v mnoha časopisech a e-zinech. Je spoluautorkou šesti knih, z nichž v letošním roce vyšla kniha Utajené životy slavných Češek nebo povídková kniha Kafe v pět. V současnosti se věnuje literární tvorbě, přednáškové činnosti a volnočasové pedagogice.

Na jaře tohoto roku vám vyšla kniha Utajené životy slavných Češek, která zaznamenala poměrně velkých úspěch i u odborné veřejnosti. Nedá se tedy nezeptat, zda pracujete na něčem dalším v podobném duchu?

Začala jsem psát další příběhy, přesto zatím nechci prozrazovat, o jakých osobnostech to bude tentokrát.

V mysli čtenářů jste zapsaná asi především jako autorka historických knih. Už méně z nich ví, že jste také autorkou sci-fi novely V průšvihu pro dospívající a povídkové knihy Na nevěru se neumírá. Dá se říct, který žánr vám více vyhovuje, ve kterém se vy sama cítíte nejlépe a svobodně?

Žánr asi žádný vyloženě oblíbený nemám. Baví mě však psát povídky, pozorovat, co se děje kolem, a pak to zapisovat. Čím víc mohu zapojit fantazii, tím víc mě to těší, což při psaní historie nemohu tak zcela uplatnit. V tomto případě se musím převážně opírat o konkrétní fakta.

Existuje nějaká historická postava, na kterou si „brousíte zuby“ a ráda byste její příběh literárně zpracovala?

Lákal by mě třeba Joe Hloucha, s nímž mě pojí společný obdiv k japonské kultuře. A taky se mu zalíbilo v Tichém údolí v Roztokách, stejně jako mně. Jediný rozdíl je v tom, že já si tam vilu zřejmě nikdy nepostavím.

Kde pro svou tvorbu hledáte inspiraci? Jak přichází nápad napsat tu či onu knihu? Velké množství autorů si stěžuje, že jsou v situaci, kdy si nemohou dovolit psát, o čem chtějí, ale zpracovávají témata vysloveně na zakázku nakladatelům.

Zatím (a musím to zaťukat) jsem, co se týče námětů, svobodná. Nápady vznikají v mé hlavě a jejich impulsem bývají různé situace i události. Samozřejmě v jistých ohledech někdy dochází k drobným kompromisům, ale není to nic zásadního. Neumím si totiž moc představit, že bych měla psát vyloženě na zakázku. Ale tím to rozhodně neodsuzuji.

Podat historická fakta poutavě a zároveň se vyhnout jejich bulvarizaci je skutečně nelehký úkol. Vám se to daří. Jaký je podle vás klíč?

To je otázka, už jsem se setkala s recenzí, kdy si její autorka přečetla zřejmě dvě stránky Utajených životů a napsala, že se jedná o bulvár… Bohužel je to tak, že spousta lidí má tendenci se prvoplánově vymezovat a podstata je nezajímá. Já se snažím vždycky psát životní příběh dané osobnosti, do něhož patří jak profesní úspěchy či neúspěchy, tak samozřejmě i soukromí. Nejde mi však o to, hledat senzace, ale snažím se do každé osobnosti vcítit a pak s tím, co jsem objevila, a de facto prožila, seznámit čtenáře. Ale žádný konkrétní klíč nemám, spoléhám na vlastní intuici.

Společně se spisovatelkou Kateřinou Hejlovou jste podpořila první ročník literární soutěže Pana Nakladatele – Kafe v pět, kterou provázel obrovský zájem ze strany začínajících spisovatelů. Jak moc je podle vás důležité hledat nové talenty na české literární scéně?

Podle mého názoru je především důležité ukazovat, že česká literární scéna je pestrá, vyvíjí se a objevují se v ní nové tváře. Média navíc operují jen s několika jmény a obvykle vyzdvihují zahraniční bestsellery. Proto je podle mě přínosem, když se někdo snaží představit veřejnosti původní českou tvorbu.

Vy sama jste se ve svých literárních začátcích nějaké podobné soutěže zúčastnila?

Když jsem byla podstatně mladší, tak jsem se zúčastnila několika literárních soutěží a z těch časů mi zbylo několik diplomů. Posbírala jsem si při tom svém soutěžení totiž i pár cen. Vzpomínám na toto období rozhodně ráda, protože jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí.

Co byste poradila „psavcům“, kteří se chystají přihlásit do druhého ročníku?

Především bych jim popřála, aby je neopouštěly dobré nápady a dobrá nálada, protože s tou se všechno zvládá snáz.

Protože se blíží vánoční čas, nemohu nostalgicky nezavzpomínat na dobu, kdy knihy byly neodmyslitelným dárkem a nechyběly pod žádným vánočním stromečkem. Držíte tuto tradici a obdarováváte své blízké knihou?

Knížka k Vánocům neodmyslitelně patří a moc bych si přála, aby se tato tradice do českých domácností zase vrátila. A nejenom v podobě dárků pod stromeček, ale i k narozeninám nebo k svátku. Pracovala jsem před lety v nemocnici, a když jsem viděla zástupy příbuzných s bonboniérami, plných cukrů a éček, kolikrát mě napadlo, jestli by nebylo zdravější, kdyby těm nemocným přinesli knížku. Já se každopádně knížek držím a ráda jimi obdarovávám druhé.

Kde vybíráte a jak nakupujete? Dáváte přednost kamennému obchodu, nebo objednáváte přes e-shop z pohodlí domova?

Přiznám se, že současné knižní supermarkety mě moc nelákají. Většinou v nich nemohu nic najít a bohužel ne vždycky je personál dostatečně nápomocný. Navíc bydlím v malém městě, kde žádné knihkupectví nefunguje. Z těchto důvodů si knihy objednávám v e-shopech, v nichž si mohu v klidu listovat, číst recenze i případné ukázky. Pro mě osobně je to rozhodně příjemnější a pohodlnější.

Děkuji za rozhovor.

Monika Petráková

---

---